Stopou strejdy Šeráka

Konečně mi zase jednou vyšlo dostat se někam na trek! Hurá!!! Čtvrteční příjezd se tedy nesl ve jménu velkého radování, tak velkého, že v pátek ráno se ne úplně svěže vstávalo. Lehce se zpožděním jsme odstartovali vstříc náruči krásných Jeseníků. Cesta na K1 na 11 km uběhla ani nevím jak. Tu nás čekala živá s pivem a tudíž jsme se chvilku pozdrželi. Kdybych věděla, co bude následovat, asi se tam zdržím až do neděle :-D Čekalo nás totiž 5 dosti výživných km k další kontrole, kdy některý úseky byli tak prudký,že jsem je lezla po čtyřech. Točník mi zůstane asi vryt do paměti na věky věků!

A když už člověk vidí vrchol a bláhově si myslí, že už je konec, ba né, ono to pokračuje ještě dál. A ještě kousek a ještě a aby toho nebylo málo, tak ještě kousíček ... fakt mi připadalo, že každou chvíli už musíme být nahoře u slunka :-D V číslech řečeno ze 700 m.n.m. jsme si to na asi 8 km vystoupali na 1400 m, prostě sranda :-) Konečně Šerák! Konečně hospoda! 

Je asi pět večer a my si razítkujeme K3 na 21 km! A to se vyplatí! Dvacet km celej den jsem asi ještě nešla teda. Přemáhá mě únava a tak zatímco ostatní do sebe ládují porci nějaké té bašty, já se rozložím na stole a usnu jak poleno :-) Spánek je tak úžasně regenerující, chci spát aspoň tři dny! Místo toho se zvedáme a vyrážíme vstříc dalším intenzivním zážitkům ... jako je například klesání do Ramzové. Hned v první hospodě potkáváme Martina s Adamem, přidáme se k nim na jedno. Brzy se připojí i tlupa jdoucí za námi. Libor se každého ptá, zda je možný to ještě dojít, že si to nedokáže představit, někoho se ptá i dvakrát, třikrát ... asi si to fakt nedovede představit. Já to neřeším, dojdem - budu ráda, nedojdem - nevadí ... jsem tu abych si užila dovču od mateřství a to si pokazit nenechám ničím, ani tím, že se stmívá a my máme v nohách 27 km :-D Zvedáme se všichni hromadně a brzy v Petříkově značíme K4 a 29 km. Je na čase přemýšlet o nějakém bivaku, potmě se mi špatně šlape a parťák už toho má lehce plný brejle :-D Jsem ale rozhodnutá dovláčet ho do Ostružné aspoň na ten 30 km a taky že se mi to povede. Štípneme K5 a usedáme k bufítku, kde nám ochotně prodají lahváče za 25,-. Hned vedle je jakási restaurace, kde se ještě svítí, tak to zkusíme ještě tam, mám hrozný hlad. Přidávají se k nám Pavel Karel s neteří a v restauračce nacházíme naprosto super pana číšníka. Nejen že nám natočí pivo, ale dokonce nás nechá přespat na terase u stolu ... tedy ne, že by měl nějak na výběr, když někteří usnou nezuti, nesvlečeni ze sedáku v podstatě v půlce hovoru :-D :-D :-D
Biváček máme luxusní, to se musí nechat, Čertíček spí nalepen u mě na spacáku a celou noc ani jednou neštěkne. V pět ráno mě probudí světlo, kruciš, chtěla jsem vstávat co nejdřív. Nevadí, balíme bivak a brzy jsme nachystaní na pokračování našeho velkého dobrodružství.

Brzkým ránem se moc hezky tlape, hned za Ostružnou potkáváme stan s Tondou, kousek dál v lese Pavlu ... člověka to zase trochu víc nakopne, že sice je až vzádu, ale není tu sám, bojuje nás tu víc! Pomalu scházíme ke Staráku a je přímo ukázkově nádherný ráno! Zvláště tady nad Starákem je vyloženě pastva pro duši.

Na kostele odbíjí právě sedmá ranní a my vcházíme do města, tolik vzpomínek na má mladá léta, páni! Zrovna je tu pouť, dokoupíme pár věcí v obchodě a usedáme pod kostelem ke stánku Holba, jsme na 41 km. Ze Staráku nás čeká pro změnu zase delší stoupání na Hynčiče, potkáváme tu Martina s Adamem, hele další spolubojovníci a já si myslela kdovíjak nám všichni v noci neutekli. Je to fajn nebýt tu úplně sám, je to hrozně velká morální podpora. V Hynčicích máme nejvíc nejlepší nápad sejít kousek z trasy a stavit se v hospodě pod kopcem, v deset ráno si naplnit bříško výbornou zelňačkou je prostě k nezaplacení! Řádně posilněni a odpočati ten Králičák skoro vyběhneme :-)

A heleme se koho tu doháníme ... Martina s Adamem. Štípáme K9 na 55 km a čeká nás cesta po hranicích v podstatě až na Smrk. Nevím proč jsem si bláhově myslela, že cesta po hranicích bude po hřebeni :-D Chybama se člověk učí a proto ten krpál co jsme na Králičák vyběhli si teď zase seběhneme dolů! Ach má kolena, brečí jak o život, ale je jim to prd platné, sejít se to nějakým způsobem musí. Úsek, který následuje je jeden z nejhnusnějších z celé trasy, třikrát raději bych lezla znovu na Točník! Pomalu, pomaličku, ale dali jsme to ... a potkáváme dalšího spolubojovníka, kterýho jsem myslela, že už uvidíme až v cíli ... Jardu Mrňouse. Chudák nám vypráví, že se mu rozpadli boty a že si musel koupit u ťongů ve Staráku nové. No ani tkaničky to nemá, to mu teda hodně nezávidím!

Po nekonečně dlouhé době se konečně objevuje civilizace ... Kladské sedlo a s ním HOSPODA! Huráááá! Kilometráž hlásí 64 km, tedy necelých 30 km do cíle. Nooo, vypadá to na celou noc cesty, posedíme tedy skoro do půl sedmé a nabíráme hodně ehmm sil :-D Řádně odpočati a řádně posilněni vyrážíme vstříc Smrku ... a asi jsme posilnili správně, protože Smrk po 13 km zdoláváme ještě za světla před devátou večer! Celý ten hraniční úsek jsme asi proletěli nebo co. Tlapalo se tam tak krásně, Čertíček táhl jako ďas, pofukoval větříček a my prostě jen šli a šli a šli. K 11 na Smrku hlásí 77 km a začíná se stmívat, dáme tedy krátkou pauzu a vyrážíme dál. Tři studánky stíháme ještě za světla, Lví horu, K 12 štípeme už s čelovkama. Následuje opravdu výživné, ale opravdu hodně výživné klesání lesem, přes kořeny, potmě! Gejzo miluju tě!!! Po prvním kiláku hážu držku a koleno odchází do věčných lovišť, paráda.

Je tma, kužel světla osvicuje jen ten neskutečný krpál dolů a tam kdesi v dáli bliká čelovka trenérovi, Čert hrozně nutně potřebuje tam dopředu a zároveň už dostal tolikrát za uši, že ví, že přes povel K NOZE vlak prostě nejede a tak mi jen u nohy kvílí, abych věděla jak moc by chtěl být tam vepředu s nimi. A já jdu stylem mrzáka, kdy udělám krok, došlápnu, podlomím se, zakleju, udělám krok, došlápnu ... bože já toho Gejzu fakt přetrhnu!!! Po neskutečně, neskutečně, neskutečně dlouhé době se terén konečně trošinku narovná ... koleno už to ale nevydejchá a tak zbytek trasy asi holt bude muset Čertík strávit u nohy, stačí trocha zatáhnutí (a že on to i po 80 km stále umí) a kvílím bolestí. Před Smrčníkem tu ze tmy bliká nějaká jiná čelovka než ta naše ... a heleme se, choďátko ... Luboš s Rockym tu odpočívají. Po silnici v silné chodské sestavě dorážíme ke K 13 na 89 km, tu přichází moje krizovka a skrz koleno, které už hodně naříká že dál fakt už to nepůjde holt sahám po chemii, musím ho umlčet Brufenem. Jinak bych to opravdu nedošla, trpím jak pes a ten pes trpí se mnou bo na něj řvu za každé zatáhnutí ... a on přeci má tahat.

Lupnu Brufen, zapiju to zázračnou zlatou tekutinou a brzy už je zase hej, brzy mi to už zase šlape, brzy už mám zase vtípky :-) Ani se nenaděju a je tu Lipová a už stoupáme loukou vzhůru a už tu svítí kemp v celé své kráse a jsme prostě TU! Zvoním na zvon, pusu od ucha k uchu, je půl druhé ráno a mně je tak dobře, tak sakra moc dobře jako dlouho ne! Pokořili jsme Šeráka ... třikrát sláva! Plni euforie se nám nechce spát a tak nakonec končím ve spacáku až v pět ráno a to jen díky tomu, že nás odtama vyhnali. Neděle už je jen ve znamení sprchy, jídla, balení a klábosení kdo kde jak bojoval ... a nakonec vyhlášení, potřesení pravicí, rozloučení s přáteli  a ahoj zase někdy někde, bylo mi tu s vámi moc dobře :-)
Fotky k vidění zde