Po stopách Toulovce

Tak jsme se rozhodli, že překročíme další hranici tzv. normálnosti a zdoláme dogtrekking LONG :-) A tak jsme ve čtvrtek sbalili přímo obří batoh, naložili věci do auta, Čertíka odvezli na hlídání k Julce (které moc a moc děkujeme!) a vyrazili s Aríškem směrem Lucký vrch u Poličky. Ubytovali jsme se, sedli k pivu a celí natěšení a zároveň lehce nervózní se těšili na druhý den. Druhý den ráno jsme lupli panáčka domácí hruškovice na posilněnou a vydali se vstříc dobrodružství :-)

Počasí nám přálo a v milé společnosti kilometry ubíhali jako voda, jen Pavel si odzačátku stěžoval na kolena. K1 na 5 km zdolána, pokořena i K2 na 9 km, dáváme rychle něco na posilněnou a šlapeme dál. Pavel si půjčuje hole, aby odlehčil kolenům, ale spíš je používá jako zastrašovací prostředek na konkurenty, případně jako plácačky na mouchy. Libor mě zase přesvědčuje o nebezpečnosti odpadů :D  Na 20 km u pramene Chrudimky shazujeme batohy ze zad a dáváme si sváču, energie je třeba doplňovat.

Pravděpodobně jsme doplnili správně, protože následujících cca 300 metrů si dáváme dokonce lehký klusík :-) 24 km, obec Dědová ... žádná hospoda! Navrhuji pauzu, ovšem trenér mi ji rázně zatrhne, že pauza se dává zásadně v hospodě a ta zcela jistě bude ve vesnici Krouna. Zatínám tedy zuby a poslušně šlapu dál s vidinou krásně orosené sklenice piva :-) 30 km, vesnice Krouna ... žádná hospoda!!! Projdeme ji skrz naskrz a otevřeno není nic, nakonec tedy zasedneme před místní potraviny a rozbíjíme tábor zde. Bez pauzy už se odmítám pohybovat dál. Nejsme jediní, brzy okupujeme celé nádvoříčko před obchodem, dokonce i plastové židle jsme si tam našli :-))) Brzy pokračujeme v cestě, loučíme se s Pavlem a Xavikem, kterého zradila kolena a který tu počká na odvoz. Přes Otradov a Šiklův mlýn pomalu ukrajujeme kilometry, ta hospoda tak chybí!!! Trošku nás rozhodí trekař, který cesta necesta projde skrz řeku a naprosto nerozhozeně pokračuje dál. Po několika kilometrech ho potkáváme jít proti nám. Na dotaz zda nejdeme špatně, odpovídá, že jde špatně on a pokračuje si nevzrušeně dál :-) Nu což, my brzy natrefujeme na maličkatou místní hospůdku v Kutříně ... KONEČNĚ! V nohách cca 38 km, Aríšek uléhá a okamžitě spí, já lepím puchýř, který mě začíná děsit.Ovšem po kombinaci pivo, rum, pivo, rum a rum už mě neděsí nic a s písní na rtech vyrážíme vstříc dalším dobrodružstvím. Brzy natrefujeme na živou kontrolu, v nožkách 40 km, v sobě dalšího ruma, to se ty žebříky zdolávají samy :-D

Pomalu opouštíme plán přejít bivak a bivakovat až někde dál, pravděpodobně budeme rádi, když tam dojdeme za světla. Lhota u Skutče ... 44 km ... 4 km na bivak ... začíná se šeřit, vytahujeme tedy čelovky a vlízáme do lesa. Slezla mi náplast na puchýři, bolí to jak čert, v cestě leží milion větví a v té tmě se jde tak na hov... Libor nasazuje tempo a jde napřed, hledá značky a každou chvíli se ze tmy ozve ,,Věruško dobrý, pohoda ne" Pohoda, kurňa těžká pohoda, být blíž, tak mu majznu jednou větví z cesty po palici. Pajdám v odstupu za ním a v hlavě mi letí, že jak ho ztratím, jsem v háji. Poslušně tedy cupu za ním, i když nejraději bych se viděla už ve spacáku. Aríš táhne jak prdlej, takže několikrát mi pod větví zůstane noha a já hodím myšku. KONEČNĚ civilizace, konečně obec Luže!!! Vystoupáme na hrad Košumberk a já s ohromnou radostí shodím batoh ze zad a kecnu na lavičku. Kontrola povinné výbavy, když mě vidí, stačí jim, že vidí čelovku, kterou mám na hlavě :D Nejsem schopna pohybu, proboha jak mám zítra asi ujít dalších 40 km !!!! Jdu si najít místečko na bivak v hradě, rozbalím stanoviště ve třetím patře, Aríšek se zachumlá do spacáku a vypadá, že pro dnešek končí. Já se vracím k občerstvení na chvíli a brzy mi je po zelňačce, pivu, grogu a několika rumech dokonce i fajn. Libor fotí, netuším co, ale pořád fotí, prý musí dohnat absenci focení z trasy :-) Ještě před půlnocí zalézáme do spacáku a okamžitě usínám. Občas mě probudí Connie, která si dala za úkol celou noc hlídat, ale jsem tak totálně unavená, že to skoro ani nevnímám. 

V noci ještě musím jednou vylízt ze spacáku na záchod a čumím jak puk, když přitom potkám pány policisty :-D Přišli si nás na hrad zkontrolovat :-D V půl pátý ráno mě probudí jasné světlo, trenér se mě čelovkou snaží dostat ze spacáku na další cestu. Se asi zbláznil!!! Nakonec odcházíme až o hodinu a půl později, se mi z toho teplíčka prostě nechtělo no. Při kontrole noh se děsím co se stalo z mého puchýře na achilovce během nočního dobrodrůže v lese. Zalepuji to náplastí a druhou a třetí a pro jistotu ještě čtvrtou a dávám za vděk druhým botám, které s sebou táhnu. Jsem překvapená jak jsem svěží, kolikpak kilometrů to asi vydrží? :D

Cesta ubýhá příjemně a mě opravdu nic nebolí, to ani není možný! Šlape se krásně až do momentu, kdy začínáme křižovat řeku! Po kluzkých kamenech doprava, pak zase po jiných kluzkých doleva, docela zážitek. Ovšem ten pravý zážitek přichází, když máme přejít řeku, kde jsou ty kameny 20 čísel pod vodou!!! Asi víc vody než čekali řekla bych. Jak to jako přejít??? Libor to přeskakuje v nejužším místě. Jako to nedám prostě!!! Chytám trošku histeráček. Přehazuju přes potok foťák, to ještě šlo. Teď ten batoh, ty vole kdyby nebyl tak těžkej! Libor ho odhodlaně chytá na druhé straně ovšem chybička se vloudila a batoh plave v potoku!!! Trenér se pro něj obětavě vrhá a tím končí jeho sucho v botách a jeho chvíle vyrovnanosti. Ještě totiž zbývá zdolat potok mně a já se kurňa bojím. Už to není ,,Věruško pojď, to zvládneš" , už je to ,,Věruno doprdele už to přeskoč" :-D Skáču a dopadám na sucho, aspoň něco. Připínám si durch mokrý batoh se všema věcma na záda a připadám si jak vodník, když mi kape ze šosu. Mokrá záda, mokrá prdel, mokré nohy ... parádička. Nu co, dneska už bovakovat nemůžu no :-D Naštěstí je teplo, trenér už zase hýří dobrou náladou a brzy potkáváme ve Vranicích na 63 km hospodu. Pokračujeme přes Toulovcovy maštale, kde je to fakt moc hezký a cesta příjemně ubíhá až do Budislavy, kde narážíme na další hospůdku.

V nohách cca 70 km, hroutíme se na židle a já si dávám svíčkovou, mňam :-) Malou hospůdku brzy zaplní smečka unavených psů a banda ještě unavenějších lidí se zutýma botama, upřímně lituju ty, co tam zrovna měli výročí svatby. Nějak se nám nechce vstávat, ale nakonec se přeci jen dokopeme a vyrazíme zase o kus dál. Chvíli nás potrápí žlutá značka, ale brzy se zase chytáme a míříme k rybníku Zimka na 73 km. Orážíme kartičku s předposlední kontrolou a směle pokračujeme dál, už mi tam kdesi v zamlžené dáli vybíhá cíl :-) Za Širokým dolem nutně potřebuju pauzu, nutně!!! Trenér sice protestuje, ale nekompromisně s sebou kecnu na zem a odmítám se několik minut pohnout. Lufruju do sebe gumový medvídky, nohy pomalu a jistě zplacávají a uklidňují se a po chvilce můžeme pokračovat dál. Těsně před poslední kontrolou míjíme Majku, kecla s sebou pod strom, že potřebuje pauzu. Když slyším Petra, jak jí říká ,,tos mohla dojít k té kontrole" , tak mám sto chutí mu jednu vlepit místo ní :-) Když člověk musí, tak prostě musí a HNED! :-D
K10, v nohách 82,5 km ... do cíle zbývá 5,5 km a tak jen orazíme kartičku a vlečeme se dál. Nekonečná část, těch 5 kilometrů asi nikdy neskončí!!!!  Nohy už mi fungují jen ze setrvačnosti, nemyslím na nic, jen prostě jdu. ať už je konéééc!!! 1,5 km před cílem potkáváme fotografa, ale už nemám sílu ani zvednout hlavu ... já už tam chci být!!! Umřu, já tu prostě umřu!!!

Po nekonečný době se vyloupne louka s parkovištěm aut, už vidím chatu, už vidím CÍÍÍÍL. Šrákám nohama z posledních sil a pomalu přidávám na tempu, už tam budeme ... 300 metrů .... 150 metrů .... 100 metrů .... a je to, JSME TADY! Hroutím se na lavičku, je mi donešeno pivo a jen tak sedím ... chápete, jen SEDÍM! To vám je taková paráda jen tak si sedět a nikam už nemuset! Po více než třiceti hodinách!!! V euforii, že jsem to dala telefonuji všem známým, poté dostane Aríšek baštu a já se odporoučím do sprchy. Taková sprcha je opravdu dokonalý vynález, stejně jako teplá voda a mýdlo :-) Už jako nový člověk sejdu dolů do hospody taky něco přihodit do bříška a sedíme a povídáme asi do jedenácti. Poté upadnu na postel a usnu asi v momentě, kdy zavřu oči.
Neděle už panuje v rámci té největší pohody lahody ... sedíme venku na sluníčku, vyhříváme ztuhlé svaly a omačkané nohy a je to největšejší paráda pod sluncem. Proběhne vyhlášení, kdy zjišťuju, že s časem 33.09 jsem dokonce nedošla ani poslední (i když dle mých propočtů mi spletli čas a měla bych mít skoro o hodinu víc), dostaneme krásný diplom, medaily a všelijaké dobroty pro pejsky a rozjíždíme se domů. Výborná akce, jsem z ní opravdu nadšená a móóóc se těším na další takový extrémek, jelikož je mi jasné, že tímto počinem se u mě objevila další závislost ... DOGTREKKING :-)
Fotky od nás jsou zde
Fotky od Libora tady