Přechod Krkonoš

To je tak, když máte šílené přátele :-) A tak se stalo, že jsme se dostali k našemu historicky prvnímu přechodu hor. Jako startovní byly vybrány známé Krkonoše, kde jsme doma. A tedy hurá do toho ať už počasí hlásí jaký chtějí, my se nezaleknem! Pátek dopoledne přijíždí Jida a nechápavě kouká na tu kupu věcí, které má přidat k sobě do batohu, mně už se do krosny nevejdou, když tam ponesu 14tikilovou Adélku :-D Silou vůle tam ty dva spacáky navíc narveme, víc ani ťuk ...nu což, musíme udělat čistku co s námi jde a co zůstane doma. Jablko tedy stačí jen jedno, druhý už nemám kam dát, moje mikyna se nikam už nevejde, no nic, jdu jen ve vestě a bundě, ponožýky tedy také postačí o jedny méně. Adélky náhradní oblečení vzít prostě musím, přes to vlak nejede. Po dlouhém balení konečně finišujeme, bože dyť je to větší než Adéla ty naše baťůžky :-D

Nakládáme se do auta a přejíždíme směr Svoboda nad Úpou, kde zapadneme do hospody na oběd. Místa není nazbyt, takže jídlo s sebou táhnem opravdu minimálně, musíme se najíst ještě než vyrazíme, Adélko papej :-) S velice milým číšníkem domlouváme, že tu necháme do neděle auto, nemá s tím problém. Bříška spokojená, jdeme na sebe nahodit tu bagáž, zapřáhnout Čertíka s Tripínem a jsme na cestě.

Hurá směr Pašovka a krátká odbočka na Rýchorky. Stíháme to tak tak, akorát zavírají ...ale ještě se nechají ukecat a to pívo nám natočí, sklenice pak máme postavit ke dveřím. Je tu hergot ale krásně! Adélka si hraje s koníky co tu mají a my si užíváme tu parádní atmosféru, parádní pohoud, nic nemusím! Člověk by takto na vandru klidně strávil měsíc :-)

Pomalu se zvedáme k odchodu, přeci jen, šest hodin večer a my bychom rádi našli nějaký útulný biváček ještě za světla. Není čas vysedávat. Kolem Mravenečníku míjíme přístřešek Roh hranic, na bivak je ještě brzy, jdeme ještě dál. U dalšího přístřešku se rozhodujeme zda jít spát či si udělat odbočku z plánované cesty do hospody. Druhá možnost vítězí :-D A tak scházíme do Horních Albeřic a v naprosto dokonalé hospůdce večeříme, popíjíme a jak jinak, děláme ostudu. To když Adélka odmítá sedět s námi u stolu na židli a raději sedí pod stolem na zemi se psy ... nechápající pohledy okolních lidí raději dělám, že nevidím :-D Studujeme mapu a k dalšímu přístřešku to je cca 3 km, do tmy to máme tak akorát, takže se zvedáme. Nahodíme bagáže, zapnem psiska a hurá kolem Lysečinské boudy, která má svá nejlepší léta již dávno za sebou až k rozcestníku Cestník. Geniální bivak pro matky s dětma ... nejen, že tu je přístřešek, ale navíc tu je dětské hřiště!

Pravda, radost nám lehce pokazí pohled do přístřešku. To když zjistíme, že za perfektní bivakovací prostor si to vybrali i obří lesní mravenci a udělali si mraveniště z lavice vevnitř. No nic chlapci, my jsme zmožení, my nikam už nejdem ...a tak tu kur...sky těžkou lavici s Jidou vyhodíme z boudy ven :-D Na zem rozhodíme karimatky, spacáky a biváček jedna radost. Venku docela fičí, takže jsme rádi za závětří. Ráno se při sluníčku nasnídáme, Adélka proběhne všechny kluzačky, houpačky, prolízačky a když odbije devátá, zvedáme se k odchodu. Za hodinku už stepujeme ve Spáleným Mlýnu u hospody ..nu co že mají zavřeno, my si na tu otvíračku klidně na té terásce počkáme :-D A že je to luxus hospůdka, starají se o nás jak o bohyně ... polívečka, pivečko, domácí limonádička ...donesu, přinesu, služebníček ...jo tohle si dáme líbit :-)

Ač se nám tam líbí sebevíc, čas běží neúprosně a nás čeká momentálně jen a jen stoupání, není vyhnutí, musíme se zvednout. Baťůžky na záda, pesany za opasky, číšníci nám nevěří, že jdeme už od včerejška :-D A teď hurá do kopečka, do kopce. Sluníčko peče, ale nám je tak strašně dobře, že i Sahara by nám byla malá! Ani se nenadějeme a vítají nás Portášky ...akorát čas oběda :-)

Hospůdka s geniálním zázemím pro děti, takže zatímco my vegetíme, Adélka poletuje mezi pískovištěm, trampolínou a prolízačkama. Ať žije dnešní doba a tyhle vymoženosti u hospod! Naplníme si bříška a zhodnotíme situaci, že na Sněžku si z Růžové hory vyjedeme lanovkou, přiznávám jsem srab a výstupu na Sněžku s bagáží 24 kg na zádech se bojím. Ušetříme tím spoustu času a hlavně sil ... přeci jen domů máme ještě kusanec. Zvedáme se, abychom se přemístili na Růžohorky ...i to je ještě pěkné stoupáníčko. Tak Portášky ahoj, bylo nám tu dobře.

Směle vzhůru směr Růžohorky a Růžová hora, pak už se povezem. Ovšem! Ouvejs! A ouha! Lanovka dneska pro silný vítr nejezdí!!! AU!  No co nám zbývá žejo, prostě to tam šlápnem pěšo ...ach jo, zase umřu ... na Sněžku asi tisíckrát umřu než tam vylezu! Ale jiná cesta vzhůru není a bez Sněžky přechod Krkonoš jakoby nebyl. A to teda jako né, to my se nevzdáváme! Takže plivnout do dlaní a šlapem!

Míjíme lidi, kteří nechápou, když potkávají Jidu s tou obří krosnou. Kroutí hlavami proč to jako dělá. Každý se o tom baví a kolikrát zaslechnu větu, jo když jsme byli mladí, taky jsme tak chodívali ...a pak potkávají mě. Někteří si i mnou oči, aby se ujistili, že vidí správně. Ano, opravdu v tom batohu nesu dítě :-D Baví mě to, téměř každý má chuť si povídat a prohodit nějaké vtipné slůvko. Já se jen usmívám, dechu na mluvení se těžce nedostává, schody na Sněžku pro mě zůstávají asi jako zatím můj nejšílenější zážitek, kdy jsem si hrábla až na dno. Ale víte jak ...s úsměvem jde všechno líp, i ty schody, i ta Sněžka :-D

A jsme nahoře! Adélky první výšlap na nejvyšší horu ČR! Mám radost jako blázen, že jsme to zvládli po svých, opravdu jsem na nás pyšná. Ovšem výhledy a focení necháváme na potom, honem rychle do hospody! Nejvyšší čas, akorát zavírají. Ale kluci jsou super a když nás vidí, nechají nás tam sedět v zamčené hospodě u piva a kofoly ještě hodinu. Probíráme situaci nad mapou kudy dál a moudře usuzujeme, že hřebenovku bez přístřešku vynecháme a vydáme se na noc raději dolů, kde chceme bivakovat u Klínovek. Čas se zvednout a popojít, uděláme pár vrcholových fotek s pivem v ruce, kluci nám natočili ještě i na cestu :-) A Sněžko ahoj, zase někdy příště!

Směr Luční bouda, kde zasedneme k jídlu. Ale teda! Během našeho putování jsme potkali hodně hospod, všude byli neskutečně milí, všude pro nás první poslední ... Luční nás přivítala stylem ,,obtěžujete tu a ještě s čoklama". Hodně hodně jsem si o ní zkazila mínění a už tam nepůjdu znovu. Mít možnost zajít někam jinam, tak se zvedneme a odejdeme. Bohužel za chvíli se stmívá, musíme se najíst. A tak skoro 40 minut čekáme než si nás někdo vůbec všimne! S dodáním jídla a následným placením to samé ... přitom hospoda téměř prázdná. Ne ... jsem rozmazlená z Dvoraček, kde si hosta váží i když tam mají frmol. Tohle je na mě moc a tímto Luční u mě skončila. Balíme si saky paky a vydáváme se hledat bivak, nejvyšší čas, sluníčko už zapadá :-)

Cestou potkáváme proti nám dva běžce. Přeběhnou nás a vzápětí se jeden vrací s dotazem: ,,Mohu se zeptat? Když máte ty karimatky, to asi nebudete spát někde v hotelu že? A to jako i s tím malým dítětem?" Jen se smějeme, ano jsme tu opět za atrakci, za šílence :-) Míjíme plnou Výrovku, tady jsme uvažovali o spaní, ale je plno, nějaká uzavřená akce. Tak holt přístřešek u Klínovek. Už je šero, Adélka už to zalomila v krosně, už by to chtělo někde se složit. Už jen kousek a jsme tam ...ovšem nééé, někdo tady už je! Hergot, hergot, hergot! Tak co teď? Nejbližší možnost spaní je až ve Špindlu, to se mi tedy nechce. Nakonec rozhodneme pro bivak pod širákem, vlezeme si hned u Klínovek do lesa, je tu takový příjemný nízký lesík, nebude tam foukat, ani na nás nepadne rosa, noc má být teplá a pršet taky nemá. Adélka si dá svůj první bivak venku a jak se nám všem krásně spinká :-) Jen Čerťan v noci vyštěká nějaké srnky či co, ale Áďu ani Jiďu to nevzbudí, asi jsou hyn :-D Čeká nás naprosto kouzelné ráno, sluníčko svítí, výhledy parádní, balíme a vyrážíme dál.

Scházíme pomalu do Špindlu, kde plánujeme nějakou větší pauzu a pokud možno něco teplého do žaludku. Je celkem brzy, ale v jedné restauraci už mají otevřeno a dokonce už i vaří, bezva, dáme si polívku. Parádně odpočatí a posilnění se zvedáme, sílu budeme opravdu potřebovat. Čeká nás výšlap k Jilemnické boudě ... a že je to kurňa kopec! Po Sněžce už mě celkem bolí nohy a záda, takže i výstup na Jilemnickou mi dá zabrat. Ale jsme tu, hurá! Na Vrbatku je rozhodnuto vyjet autobusem, sice je to 3 km, ale ušetříme spoustu sil, které mně opravdu ubývají horem pádem. Máme víc jak hodinu času, takže si na Jilemnické dáme pořádnou baštu, však si ji zasloužíme. Pesani odpočívají a jediný kdo má energie na rozdávání je Adélka. Opět blahořečím dětské koutky u hospod!

Odjezd busem zážitek ... Čertíček poprvé v autobusu, ale jak je unavený, tak je dokonce i hodný a neřve :-) Nahoře brutálně fouká, tak rychle přioblíct, nasadit Adélce kulicha a rukavice a honem honem do závětří, kousek za Harrachovými kameny vichr ustává a my se kocháme tou nádherou. A je nám líto, že tenhle hergot povedený výlet pomalu a jistě končí. 

 

Přes Růženčinu zahrádku scházíme na moje milované Dvoračky, kde si narveme bříška úplně geniální svíčkovou, mňam! A za odměnu si ještě dáme i zmrzlinku :-) 

Pak už jen seběhneme dolů do Rokytnice a vítej domove. Rychlá sprcha a už zase jedeme ... tentokrát Jidi autem pro to moje do Svobody nad Úpou. A tím náš povedený výlet končí. Končí, ale také začíná ... skončil přechod Krkonoš, otevřel se nám tím každoroční seriál přechodu hor, naše nová tradice. A už teď se těším na pokračování v příštím roce, byla to pecka!!!