Zde jsou lvi

Trek 20 minut cesty od našich? No to bych byla blázen toho nevyužít, když konečně taky jednou někam nemám daleko (rozumějte odvézt Adélku a Moginu na hlídání a následně se přemístit na trek). Takže rozhodnuto, ani ne 14 dní po Vokovi vyrážíme směr severní morava, konkrétně stáje v Nových Zámkách. A už se tu sjíždí povedená partička trenérem počínaje, Šedikem konče. A protože jsme se všichni neviděli už skoro 14 dní, vítání nemá konce a co víc ty invalidní vozíky tam opodál postavené tak moc lákají. Jarda obchází stoly s Absinthem, kterého dostal na Vokovi, koluje tu i zlatavý trekařův čaj ...soudím, že párty byla povedená! Ráno se mi vstávat nechce! Jako fakt nechce, ale trenér je nekompromisní a tak se stává nemožné a startuji po výtečné snídani skládající se z vajíček a lahodného lékořicového zeleného moku dokonce i ve startovním okně! Čertíček natěšený, hurá na trasu. 

A tak si tak tlapeme, obec Řimice asi na 4 km a je tu něco jako hospoda. Vypadá to sice zavřeně, ale trenér zavelí a trenér se má vždycky poslouchat a tak usedám na ,,zahrádku restaurace" :D A tu, kde se vzal, tu se vzal, stojí mužíček před námi, usmívá se na nás téměř bezzubými ústy a ptá se, co si dáme. Nu co pivo, dvě, tři, čtyři ...mužíček se zarazí, prohlásí ,,a o mně říkají, že su alkoholik" a vyrazí nám natočit. A hle, kde se vzal, tu se vzal, on tu Šedik! Hned po startu zakufroval a jak je teď rád, že si tu s námi může dát jedno pěnivé. Záhy se k nám přidává i mužíček a my zjišťujeme, že se jmenuje Eman a je malíř. Eman malíř pro nás zůstává asi největším zážitkem z letošních Lvů :-D

Řádně odpočatí vyrážíme na další kusanec trasy ... Bílá Lhota, kontrola č. 1 na 6 km a ač prolezeme celé arboretum i hřbitov, baobab co není baobab prostě nenajdeme. Uděláme usvědčující fotografie a směle dál. Přes Pateřín a Starou vápenku, kde měla být živá a už není, cestou necestou, místy i jakýmsi trnitým křáčím a hle Javoříčko před námi. Veliké parkoviště hlídané dosti opálenou paní, na kraji kiosek s občerstvením ... no dáme si :-) Zjišťujeme info o poloze Stáni a o poloze Romany s Matěm, no jsme za nimi kusanec teda. A vadí nám to? Neee :-D Však mi je druhý den doženeme. Zvedáme se, prosvištíme kolem jeskyní, vyskotačíme nahoru po schodech a protože jsem tu dřív než trenér a ta hospůdka tu vypadá tak lákavě, rovnou dva kousky ještě objednám. 

A je z toho dosti vtipná pauzička koťátkama počínaje, až běžkařskou technikou trenéra konče. To když odejde pro dvě piva a vrátí se s běžkama v rukách :-D Slečna servírka mu k tomu nabídne ještě sáňky.

No nic, zahrajeme osmou symfonii na klavír a vyrazíme dál. Tu přichází neveselé zprávy a přijde ne moc vydařený úsek trasy, k tomu se ztrácíme. Rychle se chytneme zpět trasy a ošklivé myšlenky se nám taky podaří lehce potlačit, ačkoliv zbytek trasy už tam někde prostě jsou. Šestá večer, čas večeře a vesnička Kladky s milou ač trošku pomalejší obsluhou a výborným salátem. Trenéra dostihuje chmur, dusno a celý den bez jídla a postupně mění barvu od bílé po zelenou, až usne. Nechávám ho chvíli prospat, zatím si pokecám s místní elitou u protějšího stolu a veselo je taky.

Čas popoplout a přemístit se někam na bivak. A protože trasa vede po silnici, i v šeru a tmě se nám tlape krásně. Nezávidíme těm, co tu šli přes den v pařáku, muselo to být peklo. Kousek za Vrážným je taková hezká hranička dřeva, kryté stromy zvrchu, rozhodnuto, nikam dál se netáhneme. Rozkládáme bivak a zalézáme do spacáků. Tentokrát mi ale trvá dlouho usnout, nějak lehké spaní mám a když konečně zaberu, budí mě trenér se slovy ,,hele vstávej, asi bude pršet". V životě jsem nebyla tak rychle sbalená a přichystaná na cestu. Což ani trenér nečekal, protože většinou to je on, kdo nervózně přešlapuje, že jako už jdeme ne :-D Takže ještě těžce za tmy zdoláváme K5 na 34,5 km a svítání chytáme akorát u zříceniny hradu Cimburk na 39 km. A tu se bivakuje, nějaké dvě holčiny tu spí a prosí nás, jestli nevíme o nějaké vodě. Slízíme krutou strmou pěšinkou dolů do Trnávky a už za světla potkáváme Jardu s Aronem, naše věrné spolubojovníky na trase. Taky shání vodu, všichni jsou nějak na suchu. Šlape se nám perfektně a brzy tiskneme K7 na 42 km. Je nádherné ráno, mezi poli, lesy, loukami, jako jo, máme se :-) 

Stáňa posílá fotku jak tam někde dál brutálně lije ... my to zase vychytali a ani kapička. Jenz dálky koukáme jak tam někde je černo. Studujeme mapu a kousek bokem z trasy má být motorest, dle informací na internetu dokonce i otevřený. Takže snídaně!
Devět ráno, od rána 20 km, celkově 53 km a nádherný motorest s teplou polívkou a studeným pivem :-) A jako bonus vevnitř Maťo s Romanou a Rumánek s Lenkou. No vida, nejsme tu úplně samy. Parádně posilnění s doplněnými zásobymi vyrážíme tanečním krokem dál. Je mi tak krásně, tak lehce. Trošku se pomotáme po vlastním značení, ale navigace to jistí, děkujeme Jeníku nastotisíckrát! Kolem hradu Mírov a kousek po opravdu nepěkné hooodně rušné hlavní silnici a šup, jsme zase v lese. Předcházíme Maťa s Romčou, abychom na ně počkali u brodu, kde dáváme pauzičku a rácháme nožky v ledové vodě.
Vyrážíme dál a těsně před K10 (67,5 km) trenér prohlašuje, že usíná za chůze a že potřebuje pauzu. A tak nepohrdneme krásnými lavičkami u kapličky a dáme pauzičku. Trenér spí asi dřív než dolehne, já si rozhodím na zem karimáťu a taky na chvilec poležím, usnout se mi ale nepodaří. 

Po cca půl hoďce se zvedáme, akorát nás dochází Maťo s Romčou, tak jim tento krásný biváček přenecháme a vyrážíme vstříc Bouzovu. Strašili nás, že tu bude brutální kopec ... no asi máme až moc dobrou náladu, protože nám to přijde jako lehké stoupání, u kterého zvládáme kecat i se smát. A je to tu! Majestátní hrad Bouzov a geniální hotel s restaurací pod ním. Usedáme, naplníme bříška a jsme totálně spokojený. Pauzičku tady dáváme dlouhou, za prvé od rána máme ušlapáno fakt dost, tak není kam hnát a za druhé se dosti černá, jestli bude pršet, přečkáme to pěkně pod stříškou s pivem v ruce :-) Přichází Rumánek s Leničkou, kde je hernajs ten Maťo tým? Chtěli jsme na ně počkat, ale už tu sedíme skoro dvě hodiny a obloha už se taky vyjasnila. No nic, zvedáme se k odchodu, uvidíme je v cíli ...a tu se vyloupnou na konci cesty ....ahóóój! Tak aspoň pozdravit se stihneme, dopřejeme jim zaslouženou pauzu v restauraci a my razíme dál směr hřbitov :-D K12 na 76 km, 14 km do cíle, no to je pecka, to tam budeme úplně za světla!

 Jsem na nás pyšná ...ale nejvíc jsem pyšná na to, že ani chciličku jsem neměla za celý trek jedinou krizi! Nějak se mi ty treky hodily tak do totální pohody a báječnosti, že mi ani nepřijde, že šlapeme :-D Kolem jelenů, přes nám dobře známou Bílou Lhotu, kde potkáváme choďáčka midaře až do Měnína ...a tu jak z pohádky se vyloupne nádherná zahrádka u hospůdky. No kdo by odolal! Sice máme do cíle necelých 5 km, ale kam hnát. Úmysl dát si jen večeři bo v kempu je to s jídlem křivolaké se trošku zvrhl a brzy za vydatné pomoci trekařova moku se bavíme s celou zahrádkou, boží lidi tu mají. Jeden nás zve na grilovačku, prý jdeme okolo. Prý a kolik jste teda jako ušli. Při zjištění že asi 85 km, z toho od rána 52, jdou do kolen. Ty vole, my ujeli na kole 20 km a připadáme si, že sportujeme. A oni ani nevypadají, že by někde byli :-D No jooo, komu je fajn, tomu je hej. Ačkoliv je nám tam opravdu krásně, je čas se zvednout a popoplout na závěrečnou rovinku ... do cíle opravdu stíháme na pohodu za světla, hernajs my jsme ale sportovci :)

Nakrmit pejsky, vysprchovat se a už se můžeme veselit s ostatními. A ač poslední dobou ty noční etapy bývali dosti chudé, tentokrát se jí nikdo nezalekne a sobotní večírek stojí za to! Patrik s Míšou na invalidních vozících několikrát odjedou spát a několikrát se zase vrátí, Jardu vytáhneme polonahýho z auta na focení, prostě veselo je až do rána. Je mi krásně mezi lidem trekařským :-)
V neděli už jen vyhlášení, rozloučení a hurá domů. Tak zase na dalším treku přátelé!