Stopou strejdy Šeráka

Tak jsme si zase jednou dali trošku extrémek. Tentokrát to byl opravdu extrémek v pravém slova smyslu :-) Vyrazili jsme do Jeseníků na trek Stopou strejdy Šeráka. Čtvrteční večer byl takový lehce náročný a tak není divu, že páteční start v sedm ráno byl vtipný :D Ale kurážně jsme vystartovali vstříc kopečkům v mé rodné domovině. Tím začal maraton ve stoupání a následném klesání ... za víkend jsme vylezli a zase slezli snad dvacet kopců :D :D :D Na Bílých kamenech potkáváme Pavla s Karlem a začíná tam naše vzájemné vtipné míjení se na trase. Se slovy ,,Karlé, kurvá" je předcházíme a pokračujeme k jeskyním na Špičáku, kde vyhlašujeme pauzu. Zjišťujeme, že kilometr v Jeseníkách má asi jinou délku, než kilometr kdekoliv jinde. Jinak si nedokážu představit jak je možný, že 20 km jdeme takovou dobu :-D 

Přes Písečnou a stoupání na Chebzí se šplháme k pramenům Javorné ...kur.a to je ale krpál!!! Jsou čtyři hodiny odpoledne, v žaludku jsem ještě neměla od rána nic teplého, neušli jsme ani 30 km a je vedro k padnutí. Padá na mě docela solidní krize. Chytře se vydáme po žluté na druhou stranu než máme, takže si ještě k tomu přidáme 3 km navíc. Před Rejvízem padám na hubu, jsem totálně hotová, nohy se mi už pletou, mám hlad, že se mi chce brečet a zároveň nejsem schopná pozřít tuhou stravu ... bože, kam jsem to zase vlezla!
Rejvíz!!! 30 km a první hospoda!!! Zaujímáme místo u stolu a konečně si dávám polívku, bože tak dobrou polívku jsem v životě nejedla :-) Docela mě děsí představa, že nemáme za sebou ani třetinu trasy a on už je večer! Přidává se k nám Pavel s Karlem a u piva odpočíváme docela dlouho. Když Pavel vytáhne z kapsy nabíječku na mobil, mám pocit, že už mě nic překvapit nemůže :D Má v těch montérkách snad celou povinnou výbavu? :D :D

V sedm večer se zvedáme a odpočatí, nabití novou energií razíme vyhledat nějaký bivak. Nakonec kempíme na 39 km na Zlatorudných mlýnech. Skvěle k tomu poslouží místní pokladna, kde se složíme podél zdi, dokonce i dřevěné palandy jsme si udělali :-)

Spánek je báječný, osvěžující, chci spát věčně ... ovšem ve čtyři ráno nás s Pájou trenér budí, že je čas vstávat. Ach jak se mi nechce. Hrabu se pomalu ze spacáku a ten blázen už má dokonce i sbaleno, fakt není normální! V lese vedle nás bivakuje Pavel s Karlem, tak přeci jen pokračovali dál. O půl hoďky později už vyrážíme zase s plnou polní dále. Začíná svítat, je příjemně a nožky jsou odpočaté, tak kilometry konečně trošku přibývají. Ovšem idylický stav netrvá příliš dlouho, brzy se na nás směje Edelštejn ze své kurňa vysoké pozice. Nu nic, ranní rozcvička musí být, trošku si protáhneme plíce :D

Poté pokračujeme nečekaně opět stoupáním až na Hřeben, kde odškrtáváme 46 km! Hurá!!! Nu a jelikož jsme už poměrně vysoko, následuje klesání až do Horního údolí, abychom si to mohli vzápětí opět vystoupat nahoru.

Na protějším kopci vidíme další náš cíl ... Koberštejn a tak pokračujeme dále. A protože máme dostatek sil i času že, šoupneme si opět nějaké dva kiláčky navíc, to když místo zelené následujeme modrou značku. Nu, tak se trošku vrátíme a koukáme zespoda na opravdu výživný kiláček na hrad Koberštejn. Nikdy v životě bych si nemyslela, že takovýhle krpál existuje, to má snad 90° :D :D :D Kudma asi ten Pavel jezdil tou ávií sem :D :D :D Nahoře se hroutím na zem a dáváme ruma na povzbuzení. Bože já chci umřít! Pája prohlašuje, že až příště uvidí v itineráři název Koberštejn, rovnou se ze závodu odhlašuje. Fuj a ještě jednou fuj, už nikdy v životě se sem nepůjdu podívat :D Pokračujeme dále, z Opavské lovecké chaty, kde jsem doufala, že bude konečně možnost koupit něco k jídlu, se vyklubala obyčejná malá chatička. Já chci polívku!!! Následuje další výživné stoupáníčko po žluté na Kristovo loučení ... tam se asi brzy všichni rozloučíme :D Cestou potkáváme vybetonovaný náhon, tak si regenerujeme nožky v té ledárně. Dalším stoupáníčkem se šplháme na Jelení loučky. Paří sluníčko, dochází nám voda a jsme totálně uvaření. Rozkládáme tedy tábor v lesíku a všichni odpadnou, psi to zalomí okamžitě, my si taky na chvíli schrupneme. Zhruba po půl hoďce vystoupáme ještě o něco výše na Lysý vrch a odškrtáváme tím 64 km. Vyhlašujeme další pauzu a plánujeme co bude dál. Jsou tři hodiny, od rána jsme ušli jen 25 km a ještě jedou takovou trasu máme do cíle. Od rána jsme neměli nic teplého v žaludku. Počítáme, že s naší rychlostí 2,5 km za hodinu bychom došli do cíle nejdříve ve tři, čtyři hodiny ráno a to bez bivaku! Je rozhodnuto, na dalším svozovém bodě končíme. Čeká nás tedy poslední 4 km. Ovšem jaké 4 km ... z nějakých skoro 1200 m.n.m. musíme sestoupat na téměř 600 m.n.m. ... takže opět další výživné klesáníčko, doslova a do písmene trpím, kolena bolí jako čert, ať už jsme dole.

Konečně Bělá, konečně hotel Eduard, kde jsme plánovali něco pojíst. Bohužel tu je zrovna svatba a tudíž nám k jídlu nic nedají, prý nám načepují jedině pivo. A to je dá se říct poslední hřebíček do rakve, s prázdným žaludkem už opravdu neujdu ani krok, popíjíme tedy pivko a čekáme na odvoz. I s naším blouděním jsme ušli 72 km, vystoupali 3100 m a sestoupali 3000 m ... ačkoliv Šerák tedy pro nás letos bez bodu, jsem na sebe pyšná. Byl to opravdu mazec totiž. V základním táboře dáváme sprchu, převlíknu se do čistého a KONEČNĚ se najím. Bylo to extra náročný, ale bylo to super ... příští rok jdeme znovu!!! :-) Tož trekařům zdar!
Fotky z našeho putování tady a trasa i s blouděním tady