Konečně po dlouhé době zase nahoru do kopců, na naše milované Dvoračky. Parta o čtyřech chodech a PRTíkovi aneb parádní kombinace bejvalek na scéně. Trošku jsme po vichřici museli překonávat nějakou tu překážku, ale nic nás nezastavilo! Jeník olámal větve a kočár se přenesl :-) 

Bašta na Dvoračkách, focení na prvním sněhu a prostě celý ten výlet byl boží ... pojďme co nejdřív znova!

Poslední trek sezony, v nádherné krajině vinohradů, pořadatelem trekaři srdcem i duší ... no tam jsme s Čertíčkem nemohli chybět! Ani cesta autem přes šest hodin nás neodradila, ani předpověď šíleného počasí a hurikánu, ani vidina treku v dešti a zimě a tak se stalo, že ve čtvrtek večer jsme se zdravili se známými v areálu Mlýnky. A jelikož se sešla opravdu elitka trekařského sportu, zdravení nemělo konce. Možná proto nějaký hromadný start, který vlastně až tak hromadný nebyl, jsem zaspala :-D Když odbíjela asi devátá hodina, chytal už trenér trošku nervíčky ... holt mi nezbylo než se opravdu k tomu startu vykopat. Že nám to s Čertíčkem trvalo ještě skoro hodinu raději zmiňovat nebudu. Takže zatímco ti zdatnější trekaři (rozuměj všichni ostatní kromě Rumánka) už ukrajovali minimálně desátý km, my s velkou slávou vyráželi na trasu. První a poslední stoupání mi neudělalo ale vůbec dobře, no ale fuj takový kopeček takhle po ránu. V půlce potkáváme živou se slivovicí, jéééj jen to cítím a je mi zle, takže rychle rychle nahoru ... kde pro změno se slivovicí čekají myslivci :-D 

A že to byli velice sympatičtí kluci, docela jsem u nich poseděli. Místo slivovice, kterou fakt jako né, jsem dostala pivo a buchtu se šlehačkou a polívku a Colu a ve výsledku i Brufen :-D To když jsem si udělala u nich na schodech u chatky bivak, protože se mi tak strašně moc chtělo spááát. Bivak v teplé posteli vevnitř jsem taktně odmítla, to už bysme se odsud fakt nedostali a my přece sportujem! 

Takže řádně odpočatí a posilnění se s myslivci loučíme a vyrážíme asi po hodině vstříc těm zbylým 90 km, jeden už máme za sebou, hurá :D Fičí jako blázen, do toho začíná pršet, nééé. V dešti jako nejdu, odmítám. Slízáme kopec ke Strážnici a je to docela vtipná klouzačka, Libor háže docela vtipný držkopády. Jako směju se mu, ale kolikrát mám taky co dělat ... ono po blatu z kopce dolů s táhnoucím psem je fakt sranda. Lije jako blázen, odporně do toho fučí vítr, odbíjí poledne a my vcházíme do Strážnice. Hospodu! Nutně potřebuju hospodu. Nacházíme jakýsi hotel ... trochu luxusní, až se bojíme jestli nás tam zablácený vůbec pustí. Pustili :-) Svlíkám úplně všechno a převlíkám se do suchýho, bože je mi zima. Ani horká polívka mě nezahřeje, ani čaj, klepu se zimou a jsem rozhodnutá se vrátit , pokud nepřestane pršet. Už vím, že jít celý trek v dešti dneska nedám. Libor mi půjčuje bundu bo já nic jiného suchého už nemám a po jídle při čekání na změnu počasí lehce usínám na stole. Vzbudí mě jakési dunění ... trénere vstávej, chrápeš na celou hospodu :-D Koukneme z okna a hurá, neprší! Konečně jsem zahřátá, asi to teda prubnem dál no. Asi po dvou hodinách tam balíme saky paky a hurá zase na cestu. 
 

Vnorovy míjíme, ani se nestavíme v hospodě, štípeme 14,5 km a pokračujeme směle dál. Kolem řeky a Baťova kanálu to klouže jako blázen, přemýšlíme zda ten liják někoho chytil tady, to muselo být docela vtipný. Bzenec - přívoz a hospůdka kousek z trasy, je čas večeře. No co už jsme za dvacítkou ...cokoliv nad 20 km je nadlimit. A tak posedíme a povečeříme, sice nevaří, ale topinkou nepohrdnu. Prý to tu máte nějaké cvičení? Takže máme čekat víc lidí? Ne, nebojte, my to uzavíráme :-D

Čas se zvednout a zase popojít. Přes moravskou Saharu což není úplně příjemný terén na můj zlomený palec, štípeme K3 na 23,5 km u Žilkova dubu. Plán je dojít do Vracova, najít hospodu, posedět tam a pak už jen někam na bivak. Plán se zdaří na 110 % . Nejen že nacházíme hospodu, kde si dám hermelín, na který mám chuť celý den, ale nacházíme zde i parádní bivak! Jsou tu neskutečně vtipný lidi, chodí jeden za druhým se ptát, kdo jsme, proč tu jsme a kam jdeme. Jeden z nich je velký kynolog ...má pitbula a granule by mu teda nikdy nedal, ten jí jedině svíčkovou se šesti! Tečkou na závěr je chlapík sedící vedle u stolu, který nám nabídne k bivaku garáž s gaučem ...jako lákává představa. Děláme trochu ofrky, ale nakonec vidina sucha a tepla přeci jen zvítězí a tak na to kývnem. Nu bivak vyřešen, tak se vožerte a já vás pak dovedu domů a ráno si uděláme vajíčka nebo vytáhnu jitrnice a jelita z mražáku :-D Další lákavá nabídka, ale jelikož jsme na 30 km a rádi bychom to přeci jen došli v limitu, dáváme zavděk jen té garáži. Dopijeme pivo a pán nás jde uložit. Jako gaučík miniaturní, ale přeci jen lepší než v dešti na větru v lese. Spí se mi luxusně!

A protože jsme to zalomili už v jedenáct, nedělá mi dneska problémy vstát v pět a svěží vyrazit na zbytek trasy. Protože jsme do Vracova slezli z trasy, nejdříve se na ni musíme napojit. Za svitu čelovek směr Milotice a při svítání docházíme na včerejší živou - sklepy Šidleny na 41 km. Hergot tady je to krásné, jsem hrozně ráda, že tu jdeme až ráno a vidíme to, konečně taková ta pravá Morava, kde se zastavil čas. Posnídáme a vyrážíme dál, šlape se hrozně lehce a kolem Dubňan cestou necestou, kolem nádherných vinic až do Mutěnic, cca 53 km, kde nacházíme otevřený bufet. Sice nevaří, ale pivko takhle v devět hodin ráno taky bodne :-) Jako vrchní navigátor studuju mapu, na oběd to vypadá až v Rohatci za 20 km. No jo tak lupnem ještě pivko ať máme síly na rozdávání a zvesela vyrážíme. Šlape se nám parádně, km naskakujou ani nechápeme jak ...55, 61, 67, 72 a buch ho, máme  hospodu na oběd. Naprosto nečekaně tu potkáváme další trekaře! On je jako ještě někdo na trase kromě nás? Jako potěší to člověka. Anička nechápe jak můžeme být v jednu na 72 km, když jsme spali na 30 ... výrobní tajemství :-D 

Dáme baštu, já velikou baštu, trenér jen polívku a směle, směle na živou. Kousek po hlavní silnici je docela nepříjemný, ale za chvíli slízáme a pak po hrázi až do Petrova. Trošku začíná zase kapat, hergot to nemůže vydržet?! Abysme byli ještě krásnější, čeká nás kousek před Petrovem parádní bahenní lázně a pak už halelůjá vinný sklípku! Asi šest hodin večer a my sedíme ve sklípku na 81,5 km a popíjíme vínečko s Maťou a ostatními trekaři ... do cíle necelých 10 km. Ráno bych nevěřila, že můžeme stihnout živou, která tu měla být jen do sedmi. Jo ty pátky jsou prostě nějaký začarovaný a ty soboty jsou pak začarovaný ještě víc. Vínko krásně stoupá do hlavy, to se to poťape. Zvlášť, když trenér koupí ještě jednu lahvinku :-)

Za šera se zvedáme, čas vyrazit na závěrečnou etapu. Přes Sudoměřice a již za tmy cestou, kterou jsme přijeli, už jen kousek a jsme tady! Mlýnky, hurá! Slavnostně odebírám medaily ze stojánku, už jich tam zbývá opravdu jen pár :-) Nakrmit a dát spinkat Čertíčka, ledová sprcha pro mě a hurá se veselit a oslavovat změnu času. Vyhlášení nejrychlejších, tombola, raut a cimbálovka. Že to byla veselice :-D :-D 

Co dodat závěrem? Snad jen díky děcka za parádní akci ...a to jak pořadatelům, tak samotným závodníkům ... bylo to opravdu perfektní! Ani ten hurikán po cestě domů a noc bez elektřiny už nám skvěle prožitý víkend nemohli zkazit! 
 

Trek dvacet minut od baráku? A já co? Já nemůžu bo musím do práce. Ale naštěstí si vzal aspoň Čertíčka pod křídla trenér, takže Čertíček si užíval parádní trasu Českého ráje po boku své věrné trekové parťačky Angie. Sice na Čertíčkovi v sobotu nebylo nic znát, měla jsem podezření, že ho Libor nechal v kempu, ale důkaz mluví jasně ...ušel to s nima :-)
Děkuji trenérovi za obětavost při venčení Čertíčka :-)

Kamča si nás vzala do parády a vznikly z toho naprosto peckový podzimní fotky :-) 
Kamčo děkujeme!!!

Taková rychloakce, výlet ze Špindlu na Rovinka a zpět. Nakonec v sestavě Kamča s Patrikem, Stáňa a Ála. A byl to luxusní výlet, luxusní společnost, luxusní počasí, prostě narozeniny jedna báseň :-) Tyhle naše výlety mi chybí, měli bychom je podnikat častěji jako!

mé věrné už několik sezón :-)

Potřetí jsme zamířili do Držkové, do kempu Patriot, do destinace náročných Hostýnských vrchů zvaných Fryštácký dogtrekking. A opět to byla jedna velká paráda. Čtvrteční přivítání opět nemělo konce, tak ani nevím v kolik jsme se dostali do postelí (rozuměj podlahu auta :D ). Navíc večer proběhlo odebrání vzorků DNA, přičemž se několik nejstatečnějších (rozuměj těch, co zůstali vzhůru nejdéle) zařadilo do klubu ostříhaných. Ráno se pár trekařů divilo, proč má na hlavě lysinku :-D

plnou pusu koláče a hurá na trasu :-)

Startovní okno jsem opět nestihla, těžká jsou rána trekařova! Ale důležité je, že start proběhl a my se vydali na námi tak milovaný Humenec, Vysoký Grún a loni tak proklínanou žlutou značku do Štěpkové. Jen jsem si vzpomněla na loňský ročník jak jsme tu potmě bloudili a začla mi pěnit krev v žilách, fuj a ještě jednou fuj! Štípeme K1 a přes Porubu míříme na K2, kde začíná mnou doteď nepochopená jurčovina. Místo pěkně nenáročně po značce po cestě si to střihneme lesem, nahoru do kopečka, abychom to vzápětí o pár metrů zase střihli dolů z kopečka. Prostě proč to dělat jednoduše, když to jde složitě :-D
Trošku pobloudíme a netrefíme žlutou značku, ale přesto se zdárně dostáváme do Ratiboře, kde usedáme do první hospůdky. Vyslechneme si místní hlášení o tom, jak přes Ratiboř půjdou lidi se psama, ať se místní nediví ... no vzhledem k tomu, že uzavíráme závod, moc brzy to nehlásí :-D Trenér potom jednomu místnímu znalci osvětlí, že ti husky jsou zimní psi, kdežto ti naši jsou letní varianta a můžeme se vydat zase na cestu. Šupky dupky po červené, kde trošku opět  pobloudíme, rovnou na 22,5 km a živou kontrolu. Sluníčko svítí, pivo příjemně žbluňká do žaludku, komu by se chtělo zvedat ... a tak v příjemné společnosti trekařů pobudeme hodnou chvíli. Pejskové si aspoň odpočinou :-)

Čas ale ubýhá neúprosně a je na čase se zvednout a ukrojit zase kousek z trasy. A tak se zvedáme a vyrážíme dál, směr Lázy, kde potkáváme neodolatelnou hospůdku. Vyloženě na nás volá a zve nás pojďte ke mně! A tak ji poslechneme ... však co, sluníčko pomalu zapadá a večeře se hodí. Večeře a pivo :-D

Vzhledem k tomu, že odsud nás čeká kolečko, potkáváme kolegy a kolegyně jdoucí už zpátky. A že jich je dost. Vadí nám to? Nevadí! Víme, že tudy budeme procházet zase ráno a tak se necháme jedním místním pozvat na snídani :D

No nic, čelovky na hlavičky a hurá do kolečka, do kola. Kuželek a následně opravdu výživné šlapání lesem nelesem, cestou necestou, mimo značku, od fáborku k fáborku, pro mě další promyšlená jurčovina až k památníku T.G.Masaryka. Kousek pod památníkem potkáváme několik hasičských aut a spoustu hasičů. Dáváme se s nimi do řeči a ani nevím jak, už vytahují z korby auta dvě Plzně. Tak hoši děkujeme a na zdraví :-) Došlapeme ke K3 a teď už budeme hledat bivak, potmě nás chodit nebaví a už docela ráda zalezu do spacáku. Nějak se nám nedaří najít vhodný lesík, kde složit hlavu, všude hrozně fičí. Nakonec prostě někde zalezeme a nazdar. Že je to pod proschlé smrky, z kterých se při každém sebemenším vánku sesype hromada jehličí, zjistíme až ve spacáku. Měnit bivak už odmítám a tak usínáme za deště jehličí. Ráno pod nánosem jehličí nejdu skoro vidět :-D Ale co, to se střepe. Pobalíme a za probouzejícho se rána si projdeme další z promyšlených jurčovin ...a to miniaturní kolečko kolem Jarcové. Slezeme kolmý krpál dolů, abychom ho vylezli nahoru a vrátili se na to samé místo, kilometrově celý okruh necelé 2 km. Jako hodně mi ten úsek dal a hodně jsem se na něm pokochala výhledy a podobně :-D

miluju rána po bivaku!

Živá na 41 km ... krásné ranní pohoštění. Škoda jen zkyslé polívky, na tu jsem se docela těšila. No nevadí, pivko to nahradilo :-D Povegetíme zase pár hodin a směle se vydáváme dál, přes Hůrku a Kuželek zpět do již známých Lázů. Hospůdka je ještě zavřená, takže tlapeme zvesela jen zvesela dál. Přes Bílou paseku, kde máme známýho s mlátičkou, až do Rajnochovic na pívo a oběd. Nacházíme naprosto boží hospůdku, zvenku sice nevypadá vábně, ale vaří tam luxusně a kachličky mají taky dokonalé :-D  Ještě dva průduškové a můžeme pokračovat v cestě. Přebrodíme potok, tentokrát do něj nespadnu ani já ani batoh :-D

Štípneme K6 na 56,5 km a čeká nás výživné stoupáníčko kolem Zubříče a Šaumburku, kolem nostalgické chatičky, kterou musím s trenérem vyfotit pro Soničku, až na K7 na Kelčském Javorníku, kde zabíráme lavičku a dáváme pauzu. Dále pak peckovou cestou dolů a nahoru, dolů a nahoru a pro změnu dolů a nahoru. Rovinek tady moc nemají, člověk vyleze na kopec, aby se rozhlídl, udělal krok a zjistil, že už klesá :-D Na Tesáku v hospodě potkáváme Marťu Hronovou, jde tu MIDa. Připojujeme se k ní ke stolku a pokecáme, je čas večeře, tak se hospůdka šikne :-)

Vytahujeme čelovky, za chvíli budou potřeba. Pokračujeme dál k další jurčovině - Obřany. Opět jsem nějak nepochopila smysl této kontroly, kdy vylezu nahoru a tou samou cestou slezu dolů, k trase připsán asi 1 km, výškové metry snad raději ani vědět nechci. Jak jsem byla upozorněna, duše romantika tam měla zaplesat ... no nechtějte vědět co dělala moje duše :D Už potmě pokračujeme na K11 na 78 km, kde nás čeká poslední hospůdka na trase. Bohužel mají zrovna dnes uzavřenou společnost, koná se tam svatba. Asi působíme dosti zničeně, protože se nás ujímá příjemný mladý muž a donese nám pívo, dotočí vodu,i něco k snědku by se prý našlo :-) Příjemná, velice příjemná zastávka!

Odtud pokračujeme takový nicneříkající úsek lesem, kde velice oceňuji pořadatelskou snahu a olepení stromů odrazkama ... výborná věc, člověk se potmě netrápí s hledáním neviditelných fáborků a jde na jistotu. Zpátky na značce nás trochu potrápí modrá, naštěstí už jsme vybavení a navigace v mobilu nás nezklame. Odtud po neznačené k poslední jurčovině - vylez si lesem nahoru a slez to dolů, i když pod tím vede krásně po cestě plus minus po vrstevnici značená turistická cesta. Nu co, proklestíme se krpálem lesem, štípáme poslední kontrolu a šupsky hupsky přes Dolínky zpátky do kempu. Uvědomuju si, že domluvená sprcha asi neklapne, když Maťo už bude spát. Já se nechci sprchovat v tý hnus sprše v kempu hergot! Trenér mi půjčuje mobil s číslem na Maťa a tak se ho snažím připravit na to, že mu někdo lehce po půlnoci vleze do koupelny. Neodepisuje, divný...
A jsme tu! Kemp Patriot, Držková! Je asi půl jedný v noci a krom pořadatelů a pár statečných skoro nikdo tu! Bože kam ten svět spěje, to trekaři chodí spát už s večerníčkem?! Nabaštíme bříška, nepohrdnu nabízenou sprchou od Marti a hurá taky na kutě. Ráno zjišťujeme důvod Maťova neodepsání ... trenér tam nastavil cizí číslo :D Asi se pán divil, když mu přišla SMS, zda mohu použít jeho sprchu :D :D :D Vyhlášení, pokecání s přáteli a loučení ... tak bando trekařská, zase na další akci, už teď mi chybíte!

Původní plán střihnout si LONG nevyšel, nakonec mi padlo i hlídání na Adélku a tak jsme aspoň vyrazili kousek po boku trenéra, když už jsme měli takovou parádní akci za rohem. Z Vrchlabí do Prosečného, kde jsme si dali baštu. Čertíček tady změnil majitele a vyrazil vedle trekové parťačky Angie vstříc MIDu. My ještě chvíli poseděli, Adélka se lehce vydováděla s malou Kohoutovic, vymotali jsme vztekajícího se Fíčuse zpod stolu a vydali se zpět do Vrchlabí. Krásně jsme se prošli, ale stačilo, Adélka začíná být opravdu pěkně těžká na těch zádech :-)
Večer jsme poseděli, pohráli si na houpačkách a kolotočích v kempu a počkali než se nám vrátí Čertíček s trenérem. Počasí trochu nespolupracovalo a později odpoledne začalo pršet. Nám to ale nevadilo, přijel se za námi podívat i Jeník s Míšou, sedět v suchu taky bylo kde, no parádně nám ten den utekl. Večer jsme šli spát do auta a druhý den si Adélka s Čertíkem střihli svůj první canicross :-)
Parádně vyvedená akcička, více takových :-)

To je tak, když máte šílené přátele :-) A tak se stalo, že jsme se dostali k našemu historicky prvnímu přechodu hor. Jako startovní byly vybrány známé Krkonoše, kde jsme doma. A tedy hurá do toho ať už počasí hlásí jaký chtějí, my se nezaleknem! Pátek dopoledne přijíždí Jida a nechápavě kouká na tu kupu věcí, které má přidat k sobě do batohu, mně už se do krosny nevejdou, když tam ponesu 14tikilovou Adélku :-D Silou vůle tam ty dva spacáky navíc narveme, víc ani ťuk ...nu což, musíme udělat čistku co s námi jde a co zůstane doma. Jablko tedy stačí jen jedno, druhý už nemám kam dát, moje mikyna se nikam už nevejde, no nic, jdu jen ve vestě a bundě, ponožýky tedy také postačí o jedny méně. Adélky náhradní oblečení vzít prostě musím, přes to vlak nejede. Po dlouhém balení konečně finišujeme, bože dyť je to větší než Adéla ty naše baťůžky :-D

Nakládáme se do auta a přejíždíme směr Svoboda nad Úpou, kde zapadneme do hospody na oběd. Místa není nazbyt, takže jídlo s sebou táhnem opravdu minimálně, musíme se najíst ještě než vyrazíme, Adélko papej :-) S velice milým číšníkem domlouváme, že tu necháme do neděle auto, nemá s tím problém. Bříška spokojená, jdeme na sebe nahodit tu bagáž, zapřáhnout Čertíka s Tripínem a jsme na cestě.

Hurá směr Pašovka a krátká odbočka na Rýchorky. Stíháme to tak tak, akorát zavírají ...ale ještě se nechají ukecat a to pívo nám natočí, sklenice pak máme postavit ke dveřím. Je tu hergot ale krásně! Adélka si hraje s koníky co tu mají a my si užíváme tu parádní atmosféru, parádní pohoud, nic nemusím! Člověk by takto na vandru klidně strávil měsíc :-)

Pomalu se zvedáme k odchodu, přeci jen, šest hodin večer a my bychom rádi našli nějaký útulný biváček ještě za světla. Není čas vysedávat. Kolem Mravenečníku míjíme přístřešek Roh hranic, na bivak je ještě brzy, jdeme ještě dál. U dalšího přístřešku se rozhodujeme zda jít spát či si udělat odbočku z plánované cesty do hospody. Druhá možnost vítězí :-D A tak scházíme do Horních Albeřic a v naprosto dokonalé hospůdce večeříme, popíjíme a jak jinak, děláme ostudu. To když Adélka odmítá sedět s námi u stolu na židli a raději sedí pod stolem na zemi se psy ... nechápající pohledy okolních lidí raději dělám, že nevidím :-D Studujeme mapu a k dalšímu přístřešku to je cca 3 km, do tmy to máme tak akorát, takže se zvedáme. Nahodíme bagáže, zapnem psiska a hurá kolem Lysečinské boudy, která má svá nejlepší léta již dávno za sebou až k rozcestníku Cestník. Geniální bivak pro matky s dětma ... nejen, že tu je přístřešek, ale navíc tu je dětské hřiště!

Pravda, radost nám lehce pokazí pohled do přístřešku. To když zjistíme, že za perfektní bivakovací prostor si to vybrali i obří lesní mravenci a udělali si mraveniště z lavice vevnitř. No nic chlapci, my jsme zmožení, my nikam už nejdem ...a tak tu kur...sky těžkou lavici s Jidou vyhodíme z boudy ven :-D Na zem rozhodíme karimatky, spacáky a biváček jedna radost. Venku docela fičí, takže jsme rádi za závětří. Ráno se při sluníčku nasnídáme, Adélka proběhne všechny kluzačky, houpačky, prolízačky a když odbije devátá, zvedáme se k odchodu. Za hodinku už stepujeme ve Spáleným Mlýnu u hospody ..nu co že mají zavřeno, my si na tu otvíračku klidně na té terásce počkáme :-D A že je to luxus hospůdka, starají se o nás jak o bohyně ... polívečka, pivečko, domácí limonádička ...donesu, přinesu, služebníček ...jo tohle si dáme líbit :-)

Ač se nám tam líbí sebevíc, čas běží neúprosně a nás čeká momentálně jen a jen stoupání, není vyhnutí, musíme se zvednout. Baťůžky na záda, pesany za opasky, číšníci nám nevěří, že jdeme už od včerejška :-D A teď hurá do kopečka, do kopce. Sluníčko peče, ale nám je tak strašně dobře, že i Sahara by nám byla malá! Ani se nenadějeme a vítají nás Portášky ...akorát čas oběda :-)

Hospůdka s geniálním zázemím pro děti, takže zatímco my vegetíme, Adélka poletuje mezi pískovištěm, trampolínou a prolízačkama. Ať žije dnešní doba a tyhle vymoženosti u hospod! Naplníme si bříška a zhodnotíme situaci, že na Sněžku si z Růžové hory vyjedeme lanovkou, přiznávám jsem srab a výstupu na Sněžku s bagáží 24 kg na zádech se bojím. Ušetříme tím spoustu času a hlavně sil ... přeci jen domů máme ještě kusanec. Zvedáme se, abychom se přemístili na Růžohorky ...i to je ještě pěkné stoupáníčko. Tak Portášky ahoj, bylo nám tu dobře.

Směle vzhůru směr Růžohorky a Růžová hora, pak už se povezem. Ovšem! Ouvejs! A ouha! Lanovka dneska pro silný vítr nejezdí!!! AU!  No co nám zbývá žejo, prostě to tam šlápnem pěšo ...ach jo, zase umřu ... na Sněžku asi tisíckrát umřu než tam vylezu! Ale jiná cesta vzhůru není a bez Sněžky přechod Krkonoš jakoby nebyl. A to teda jako né, to my se nevzdáváme! Takže plivnout do dlaní a šlapem!

Míjíme lidi, kteří nechápou, když potkávají Jidu s tou obří krosnou. Kroutí hlavami proč to jako dělá. Každý se o tom baví a kolikrát zaslechnu větu, jo když jsme byli mladí, taky jsme tak chodívali ...a pak potkávají mě. Někteří si i mnou oči, aby se ujistili, že vidí správně. Ano, opravdu v tom batohu nesu dítě :-D Baví mě to, téměř každý má chuť si povídat a prohodit nějaké vtipné slůvko. Já se jen usmívám, dechu na mluvení se těžce nedostává, schody na Sněžku pro mě zůstávají asi jako zatím můj nejšílenější zážitek, kdy jsem si hrábla až na dno. Ale víte jak ...s úsměvem jde všechno líp, i ty schody, i ta Sněžka :-D

A jsme nahoře! Adélky první výšlap na nejvyšší horu ČR! Mám radost jako blázen, že jsme to zvládli po svých, opravdu jsem na nás pyšná. Ovšem výhledy a focení necháváme na potom, honem rychle do hospody! Nejvyšší čas, akorát zavírají. Ale kluci jsou super a když nás vidí, nechají nás tam sedět v zamčené hospodě u piva a kofoly ještě hodinu. Probíráme situaci nad mapou kudy dál a moudře usuzujeme, že hřebenovku bez přístřešku vynecháme a vydáme se na noc raději dolů, kde chceme bivakovat u Klínovek. Čas se zvednout a popojít, uděláme pár vrcholových fotek s pivem v ruce, kluci nám natočili ještě i na cestu :-) A Sněžko ahoj, zase někdy příště!

Směr Luční bouda, kde zasedneme k jídlu. Ale teda! Během našeho putování jsme potkali hodně hospod, všude byli neskutečně milí, všude pro nás první poslední ... Luční nás přivítala stylem ,,obtěžujete tu a ještě s čoklama". Hodně hodně jsem si o ní zkazila mínění a už tam nepůjdu znovu. Mít možnost zajít někam jinam, tak se zvedneme a odejdeme. Bohužel za chvíli se stmívá, musíme se najíst. A tak skoro 40 minut čekáme než si nás někdo vůbec všimne! S dodáním jídla a následným placením to samé ... přitom hospoda téměř prázdná. Ne ... jsem rozmazlená z Dvoraček, kde si hosta váží i když tam mají frmol. Tohle je na mě moc a tímto Luční u mě skončila. Balíme si saky paky a vydáváme se hledat bivak, nejvyšší čas, sluníčko už zapadá :-)

Cestou potkáváme proti nám dva běžce. Přeběhnou nás a vzápětí se jeden vrací s dotazem: ,,Mohu se zeptat? Když máte ty karimatky, to asi nebudete spát někde v hotelu že? A to jako i s tím malým dítětem?" Jen se smějeme, ano jsme tu opět za atrakci, za šílence :-) Míjíme plnou Výrovku, tady jsme uvažovali o spaní, ale je plno, nějaká uzavřená akce. Tak holt přístřešek u Klínovek. Už je šero, Adélka už to zalomila v krosně, už by to chtělo někde se složit. Už jen kousek a jsme tam ...ovšem nééé, někdo tady už je! Hergot, hergot, hergot! Tak co teď? Nejbližší možnost spaní je až ve Špindlu, to se mi tedy nechce. Nakonec rozhodneme pro bivak pod širákem, vlezeme si hned u Klínovek do lesa, je tu takový příjemný nízký lesík, nebude tam foukat, ani na nás nepadne rosa, noc má být teplá a pršet taky nemá. Adélka si dá svůj první bivak venku a jak se nám všem krásně spinká :-) Jen Čerťan v noci vyštěká nějaké srnky či co, ale Áďu ani Jiďu to nevzbudí, asi jsou hyn :-D Čeká nás naprosto kouzelné ráno, sluníčko svítí, výhledy parádní, balíme a vyrážíme dál.

Scházíme pomalu do Špindlu, kde plánujeme nějakou větší pauzu a pokud možno něco teplého do žaludku. Je celkem brzy, ale v jedné restauraci už mají otevřeno a dokonce už i vaří, bezva, dáme si polívku. Parádně odpočatí a posilnění se zvedáme, sílu budeme opravdu potřebovat. Čeká nás výšlap k Jilemnické boudě ... a že je to kurňa kopec! Po Sněžce už mě celkem bolí nohy a záda, takže i výstup na Jilemnickou mi dá zabrat. Ale jsme tu, hurá! Na Vrbatku je rozhodnuto vyjet autobusem, sice je to 3 km, ale ušetříme spoustu sil, které mně opravdu ubývají horem pádem. Máme víc jak hodinu času, takže si na Jilemnické dáme pořádnou baštu, však si ji zasloužíme. Pesani odpočívají a jediný kdo má energie na rozdávání je Adélka. Opět blahořečím dětské koutky u hospod!

Odjezd busem zážitek ... Čertíček poprvé v autobusu, ale jak je unavený, tak je dokonce i hodný a neřve :-) Nahoře brutálně fouká, tak rychle přioblíct, nasadit Adélce kulicha a rukavice a honem honem do závětří, kousek za Harrachovými kameny vichr ustává a my se kocháme tou nádherou. A je nám líto, že tenhle hergot povedený výlet pomalu a jistě končí. 

Přes Růženčinu zahrádku scházíme na moje milované Dvoračky, kde si narveme bříška úplně geniální svíčkovou, mňam! A za odměnu si ještě dáme i zmrzlinku :-) 

Pak už jen seběhneme dolů do Rokytnice a vítej domove. Rychlá sprcha a už zase jedeme ... tentokrát Jidi autem pro to moje do Svobody nad Úpou. A tím náš povedený výlet končí. Končí, ale také začíná ... skončil přechod Krkonoš, otevřel se nám tím každoroční seriál přechodu hor, naše nová tradice. A už teď se těším na pokračování v příštím roce, byla to pecka!!! 

Horko k padnutí, tak co budem dělat??? No přece k rybníku!!! A tak jsme se vypravili do Martinic plavat i s pesanama ... no byl to zážitek nad který není vám povím :-D Uřvaný Čerťan, zdrhající Mogina a holčičky v akci ...jako celý rybník o nás věděl no. Ale co, zaplavali jsme si perfektně a příště zas ...jen toho Čerta asi už nechám doma :-D
 

Opět po roce jsme se sešli v našem známém kempu v Jablonečku, stará dobrá parta choďáčků ... a byl to boží víkend! 
Pátek večer jsme všichni oslavili kulatiny našeho kamaráda Vaška a že to byl mejdan! Vašku ještě jednou všechno nejlepšííí :-) 
A já dostala naprosto peckový tričko, moooc děkuju!

Sobotní výlet pak patřil už tradičně Dvoračkám, letošní trasu vybíral Jeník a tak vybral asi to nejbrutálnější co existuje ... na Dvoračky kolem Huťáku! No nebudu moc daleko od pravdy, když řeknu, že jsem počítala chvílemi všechny andělíčky strážníčky. Adélka v krosně už se trošku pronese no, zvlášť když lezete do kopečka do kopečka :-D Ale to bych nebyla já, abych nezaťala zuby a nevylezla tam ... jen tedy příští rok už asi dostanu infarkt s Adélkou na zádech :D

Poseděli jsem, pojedli a popili a rozdělili se na dvě trasy - delší letos s Jeníkem, kratší se mnou přes Ručičky a Studenov zpět k autům do Rokytnice. Trenér se dokonce nabídl a vzal mi můj malý baťůžek. Jsem ráda, že nejsem bačkora a není to jen můj subjektivní pocit, že je ta Adéla kurňa těžká :-D

Sobotní večer jsme opět poseděli dá se říci do rána, ale komu by se chtělo spát, když v tý naší bandě je tak parádně a čas tak hrozně letí. Nedělní výlet jsme si zopakovali výšlap z Pasek na Štěpánku (někteří až k rozhledně, jiní zůstali rovnou v hospodě), pěkný téměř rovinatý terén a akurátní trasa cca 10 km. Pak už jen na kemp, sbalit, rozloučit a ahoj za rok bando :-)

Taková rychloakce, Julka nadhodila že má volno a zda někam nevyrazíme a hned jsme se chytli. Sraz na Jizerce ve čtyři, přijíždím dokonce 4 minuty před a jako všichni tu už jsou! To není fér, já taky jednou někde chcu být první. Brrr, je tu jakási zima, takže před odchodem se ještě s Adélkou oblíkáme, vypouštíme uřvaného Čertíčka a hurá prozkoumat Jizerky.

Vede Jeník, Jeník to umí ... a tak slízáme z kopce po kamenech dolů, prodíráme se trošku mezi smrčky, Áďo bacha na oči :D Ale ta krása, ta za to stojí, říčka jak malovaná, je to tu peckový! Sem rozhodně pojedem až bude vedro na koupačku. Jeník zde nalézá poklad ve tvaru pádla, Julka zde hrozně nenápadně strká Bublu do vody ... prý aby se taky vykoupal, cha cha.

A ještě trošku dolů si slezem, abychom zas mohli pěkně svižně vystoupat nahoru. Lokiš našel nový způsob jak se zbavit choďáků ... láká je hajzlík do lesa na číhanou, aby jim vzápětí zdrhnul zpátky a nechal je tam napospas divé zvěři. U Fízi mu to už i skoro vyšlo, ta se tam v tom lese někde pěkně zamotala. Nakonec nás naštěstí našla, ale už jsem viděla jak pobíháme po lese a hledáme ji. Čerchman se taky rád nechá zlanařit a natáhnout do lesíka, takže chlapče utrum, jdeš na vodítku. Alespoň než se dostanem z lesa. A jednu společnou s Bukovcem, Míša odhazuje krytku foťáku a hurá na jídlo.

Původní 12tikilometrovou trasu jsme lehce přehodnotili ... stavíme se na jídle, pak si dáme další menší okruh a stavíme se v té samé hospodě na dezertík :-D Prostě náročný výlet že. Parádně jsme si naplnili bříška, tedy Lokíšovi slinty mě budou provázet ještě asi pár nocí v podobě nočních můr, ale můžeme vyrazit na druhou etapu. Je to po rovince, takže se Jeník obětavě nabízí, že mi veme krosnu s Adélkou ... no byla bych blbá nesouhlasit :-D A Adéle se to naštěstí docela líbí, takže si můžu zase jednou užít jít nalehko. Míša teda jako protestuje. Dost protestuje a hooodně nenápadně se brzy ptá, zda nechce Jeník vystřídat. Na otázku ,,a kým jako" odpovídá ,,no jako já ne!" Tak nevím teda kým chtěla toho Jeníka vystřídat :D

Trocha toho koupáníčka, trocha toho házeníčka, Čertíček opět předvádí, že opravdu normální být neumí a jde se dál. Je tu krásně.

Jedna společná s říčkou, jedinej kdo zůstane sedět je Bouráček, všichni ostatní okamžitě opuští svá stanoviska. Lokiš pak ještě zkusí jednou taktiku jak se zbavit choďáků a opět mu to skoro vyjde :-D Fíza ta vyloženě něco prostě chce, vyloženě ju tam něco táhne ... asi ji tak dráždila ta chlupatá kráva :-D

Druhé kolo hospody je tu, horké maliny se šlehačkou prostě nemůžeme vynechat. A protože teď už to je zase do kopce, tak si tu Adélku už zase nesu sama :-D Ale už je to jen kousíček a jsme u aut. No parádní to bylo, víc těhle rychloakcí a veliké díky Míše za fotky.

Heslo výletu? HOVNOCUC! :-D

Kamča pořádala letos snad už čtvrtý ročník DD závodů se speciálem pro choďáčky, takže jsme samozřejmě nesměli chybět. Ráno jsme tedy lehce nestíhali, ale přijeli jsme ještě v rámci možností včas, akademická čtvrthodinka je prostě v toleranci :-) Patrik prý sice komentoval něco jako že všichni vědí na koho se čeká ... ale jsem si naprosto jistá tím, že o nás nemluvil :D Na nás se přece nikdy nečeká!

Jelikož ,,sestavu" na babku už k smrti nenávidím, vytáhli jsme narychlo jednu starší Aríškovu hudbu a to pasáčka krav. Kostým jsem narychlo sbalila z Aríškova horolezce a jelikož toho s Čertíčkem opravdu moc neumíme, vsadili jsme všechny karty na rekvizity. Nu a světe div se, naše ,,sestava" vymyšlená v autě cestou se líbila, jen ty cviky no, otočky a slalom v dnešní době člověka moc neohromí :-D Ale to doladíme časem žejo, dyť nás čeká letní tábor a ták :-D

Výsledkem v kategorii začátečníků brambora ... tedy 4. místo a ve speciálu choďáčků z devíti kousků opět brambora, tedy opět 4. místo. Takže naprostá spokojenost! Jinak jsme si užili pecka den, Kamča zařídila sice lehce větrno, chvílema mi Adélka odvlávala někam do světa, ale sluníčko se snažilo a bylo parádně. Hospoda s výborným jídlem je taky parádní nápad a hlavně dětský hřiště vedle placu na tančení je pro nás momentálně bezkonkurenčně nejlepší! Ale hlavně ... parádní parta lidí! Jak mě DD závody už moc neberou, tak tyhle Kamčiny, kam přijede ta naše VIP elitka, mám fakt ráda, byl to super den :-)
Za fotky děkujeme Kamče

A tak jsme se s Čertíčkem odhodlali a vyrazili na naše první dogfrisbee závody až do daleké Olomouce. Ráno jsme samozřejmě zaspali, takže prezenci jsme naprosto nestihli.Naštěstí na plac jsme šli až odpoledne, takže moc nevadilo, že jsme přijeli až v jedenáct :-D Počasí bylo vyloženě aprílové ... chvíli pařák jako blázen, pak dusno, že z člověka lilo aniž se nějak hýbal a nakonec bouřka a deštík a tak pořád dokola. Jen jsem se modlila ať neprší až půjdem na plac my, nechtělo se mi do deště no :-)

A už to tu je, už půjdeme na řadu. Rychle dojít pro Čertíka, protáhnout ho, Adélka hlásí, že potřebuje čurat a Mogina někam stihla zmiznout ... výborně, když už, tak už. Ale všechno zvládáme a za chvilu už jsme nachystaní u placu a hurá na to. První sekvence geniální ... dál jedno velké okno a tak prostě nastupuje naše oblíbená improvizace. Ale jo, Čerťan je fakt šikovnej, jen já su děsný kopyto :-D Teď už jen večerní mini, která mě děsně nebaví, nějak to odhážem a máme pro dnešek splněno. Na spaní kousíček popojedem za kámoškou, spát v autě s Adélkou, když hlásí bouřky se mi moc nechce. Nakonec se tedy žádná bouřka nekonala v noci, ale my si užili sprchu, teplou postel a večerní vínečko ve fajnové společnosti :-)

Ráno se hlásíme v plné polní zpět na hřišti. Pro Adélku si přijede babička, takže máme s pejskama celý den jen pro sebe. Sluníčko se opět snaží a tak se krásně připálím podle tílka, super. Kolem poledne odházíme s Čertíčkem druhé kolo freestylu a máme padla. S výsledkem jsem dneska míň spokojenější jak včera, ale kupodivu bodů máme víc. Nakonec je z toho 11. místo, takže někde kolem půli startovního pole, jsem spokojená. Zbytek dne už strávíme konverzováním v báječné společnosti dalších frisbíčkářů ... jooo byl to pecka víkend, škoda že je těch freestylů za rok tak málo!
Tak ahoj ve Dvoře :-)
Za fotky děkujeme Ivoně Pařízkové, za video Ále :-)

Pokus o složení Htm1 moc nevyšel, ale udělali jsme si aspoň výlet no :-) Ze začátku to sice vypadalo, že Čerťan nebude ani pracovat, furt jen čul fenečky, ale jak jsme nastoupili na plac, něco mu v té hlavičce seplo a už jel na 100%. U chůze u druhé nohy jsme se zasekli a tím pádem nestihli limit, ale z jeho projevu mám fakt radost, opět mi dokázal, že když pracuje, je naprosto boží! Tak holt na heelwork někdy jindy :-)

A hurá po roce zase do Brozan, na výcvikovou akci s chodským psem. Jelikož mě zlobil vytržený zub, musela jsem ještě ve čtvrtek ráno rychle k zubařce a pak konečně hurá směr Brozany a naše oblíbená parta choďáků. Nezapomenutelný kemp se opět nezměnil, chatičky jsou stále ve stejném stavu a přístup provozovatelů je také stále stejně akční. Takže po tom, co si člověk umyje a vymete chatku, se může nastěhovat k těm troška pavoučkům, co už to tam obývají před vámi :-D Ale komu by to vadilo? Začínají nezapomenutelné čtyři dny mimo jinou realitu, čtyři dny cvičení, stopování, tance a frisbee. Čtyři dny kecání u stolku před chatičkou s kafem v ruce, tři noci prokecané u ohně s vínem v ruce, minimum hodin spánku a nezapomenutelná Vildovic ořechovice! Prostě pecka ,,víkend"! Tyhle akce by měli být povinně aspoň dvakrát do roka :-) Závěrem snad jen dodám veliké poděkování Kájovi a Helče za organizaci a jedno veliké díky Pavlovi, Kamčes Patrikem a Nikče bo bez nich by tyhle akce nebyli tím čím jsou.

Tak za rok zase ahoooooooooooooooooooooj!!!!!!!!!!!! :-)

A že vyrazíme na výlet. A že máme málo času, tak jen něco krátkého. A že bez hospody není dobrého výletu, tak samozřejmě s hospodou. Takže jasný plán Benecko - Pirát a zpět. A že máme štěstí jako blázen, Rovinka mimo provoz! A že máme toho štěstí víc jak blázen, Pirát taktéž mimo provoz! JÁ MÁM HLAD!

A že máme s sebou Jeníka, máme přes telefon v příští minutě rezervovaný stůl v Jilemnici, hurá! A že máme velkej hlad všichni, tak to vemem zpátky poklusem ...i s tou Adélou na zádech. A že je Jeník fakt gentleman, nechá nás jít korytem plným vody, zatímco on si jde nahoře po suchým. A že máme hlad fakt všichni, tak se psi rozhodnou ulovit si k jídlu aspoň toho zajíce, naštěstí neúspěšně!
Třikrát sláva naším výletům :-D
Za fotky děkujeme Míše :-)